Přes překážky ke hvězdám...

Co to je?
LSD je halucinogenní droga, která má za sebou barevnou historii. LSD je metabolický produkt houby Claviceps purpurea, která roste na žitě a ječmeni a která je příčinou onemocnění způsobeného námelem (Paličkovice nachová). Během středověku byl námel příčinou neštěstí zvaných „Oheň sv. Antonína,“ která se periodicky objevovala ve vesnicích, v nichž jmenované obiloviny tvořily základní součást stravy. Podobně jako u MDMA, existují k LSD analogické látky (například diethylamid kyseliny N-acetyl-d-lysergové [ALD-52], který má okolo 90% potenciálu LSD), někdy bývají na černém trhu vydávány za LSD.

Ilegální LSD se v Evropě většinou užívá per orálně (ústy) ve formě malých papírových čtverečků nesoucích potisk, které jsou napuštěné roztokem obsahujícím LSD. Nazývají se „tripy“. Termín „trip“ se však také užívá pro označení zážitku samotného, jenž se často může zdát jako „výlet“ s jasným začátkem, prostředkem a koncem.

Historie
LSD objevil švýcarský chemik Albert Hoffman v roce 1943 při výzkumu vlastností derivátů námelu pro farmaceutickou společnost Sandoz. Nešťastnou náhodou požil malé množství drogy a prožil hluboký změněný stav vědomí. Hoffmanův zážitek a zkušenost s LSD byly značně zajímavé pro psychiatry, psychology a neurovědce, kteří hledali nové možnosti výzkumu mozku a psychiky ve vojenském výzkumu zabývajícím brain washingem a kteří hledali nástroje a metody vhodné ke kontrole a dosahování změn psychiky.

Následovalo období padesátých a šedesátých let ve znamení rozsáhlých mezinárodních výzkumných studií. Závěrem bylo, že LSD pravděpodobně mění stav vědomí prostřednictvím vlivu na serotonin (chemický neurotransmiter v mozku) a jeho receptory. Ve výzkumu začal být brzy patrný velký význam „setu a settingu.“ Konečný průběh intoxikace je ovlivněn osobností, minulou zkušeností (zahrnující i předešlou zkušenost s jinými drogami), náladou, motivacemi, postoji a očekáváními jedince (set), spolu s vnějšími podmínkami užití zahrnujícími okolní prostředí a ostatní přítomné lidi (setting). Zdá se že efekt způsobený LSD je mnohem závislejší právě na těchto faktorech, nežli na vlastnostech drogy samotné. Například příjemný setting povede velmi pravděpodobně k příjemnému prožitku intoxikace, zatímco nepříjemný může způsobit negativní prožitek.

Konečná prohibiční situace ve spojitosti s LSD nastala z několika příčin. Na počátku šedesátých let, bylo LSD podáváno dobrovolníkům, kteří si poté drogu začali obstarávat sami a šířili ji dále do celé společnosti. Nevyhnutelný výsledek byl takový, že užití LSD se stalo nevhodnou záležitostí s možnými katastrofickými důsledky. Rozšíření LSD ve společnosti akcelerovla skupina výzkumníků Harvardské Univerzity, vedená Timothym Learym. Její členové, kteří užívaly drogu ve větším množství, se stávali stále optimističtějšími co do léčivého potenciálu drogy na celosvětově rozšířená onemocnění. Skupina spustila vlnu šířící klady a výhody LSD. Drogu tak nechtěně spojili s „protivládními“ ideologiemi, hnutím odporu proti válce ve Vietnamu a určitým stylem oblékání, hudby a vzezření, které se zdály být ohrožující pro tradiční, obecně sdílené normy té doby.

K celkovému image drogy jako nevhodné a nebezpečné vedla série nehod, o nichž média široce referovala a které se týkaly případů, kdy lidé vyskočili z okna ve víře, že mohou létat. Jednotlivý případ se tak mohl přirozeně stát atraktivním tématem, jemuž média věnovala zvýšenou pozornost. Způsob, jakým veřejnost vnímala rizikovost LSD, vůbec nereflektoval reálný rozměr celé situace.

V devadesátých letech došlo k přehodnocení postoje vůči LSD. V roce 1993 se ve Švýcarsku konalo sympózium pod názvem „Padesát let LSD“, sponzorované švýcarskou Akademií medicínských věd. Závěry konference hovořily pro, aby byly výzkumy s LSD na lidech obnoveny, a že negativní nálezy, o nichž se často referovalo v rámci výzkumného přístupu „bílého pláště a nemocničního pokoje“, vznikly díky ignoraci významu setu s settingu.

V polovině devadesátých let získal psychiatr Rick Strassman na Univerzitě v Novém Mexiku licenci k podávání LSD jako pomocného psychoterapeutického prostředku a byl ustanoven poradcem Federálního drogového úřadu (FDA) pro psychedelické studie. Výzkumy s halucinogeny byly znovu zahájeny také v Evropě. Ve Švýcarsku nedávno Franz Vollenweider výzkumně podával lidem psilocybin, aktivní složku „magických hub“ s účinkem podobným LSD.

Účinky
Doba od podání drogy do nástupu účinku závisí na takových faktorech, jako je množství potravy v žaludku, a může variovat od 30 minut do dvou hodin a více. Také velikost dávky je významným určujícím faktorem rychlosti nástupu, doby vyvrcholení a celkové délky zážitku. Obecně účinek LSD nastupuje ve vlnách. Každá další vlna má vyšší vrchol, než ta poslední. Maximální efekt se většinou dostavuje mezi 4.–6. hodinou s celkovou délkou trvání okolo 8–12 hodin. V příbězích z novin ze šedesátých let referujících o lidech, jenž vyskočili s okna ve víře, že mohou létat, se obvykle jednalo o dávky 200–300 mikrogramů. Takové dávky byly v letech 1966–1967 obvyklé.

Účinek LSD je ale patrný již při nízkých dávkách, efekt však není příliš výrazný. Účinek LSD v dávce okolo 20–30 mikrogramů pravděpodobně nebude výraznější, nežli vypití silné kávy a nebude v drtivé většině případů ani halucinogenní. Psychedelický efekt se začíná objevovat u dávek mezi 50–100 mikrogramy a jeho intenzita se zvyšuje až ke 400–500 mikrogramů, kde se efekt začíná blížit plató.

Vyšší dávky mohou vést k prolongovanému zážitku, ale nemění jeho charakter. Je popsán případ, kdy osoba přežila požití 40 miligramů. V jediném popsaném případě, kdy byla smrt pravděpodobně zapříčiněna předávkováním, bylo zjištěno, že dávka 320 miligramů byla aplikována injekčně do žíly.

Rozsáhlá literatura týkající se LSD a duševního zdraví se až na výjimky soustřeďuje na efekt „plně psychedelických“ dávek, tedy téměř konstantních 100–250 mikrogramů a více. Nicméně od šedesátých let množství průměrné dávky v „papírech“ dramaticky pokleslo. Londýnská služba soudního lékařství nyní referovala o tom, že průměrná dávka je 50–70 mikrogramů. Můžeme tedy říci, že u uživatele drog v šedesátých letech, který bral LSD, šlo o 250 mikrogramové dávky, zatímco v devadesátých letech již o dávky 60 mikrogramů.

Po užití LSD postupně dochází ke změnám vnímání obvykle ve smyslu dramatického zintenzívnění barev, víření vzorů, pohybech objektů, které jsou v dané chvíli nehybné, iluse a pseudohalucinace. To vše může někdy nabýt až mystického rázu. Skutečné halucinace vzniklé účinkem drogy, při kterých lidé v důsledku ztráty nadhledu propadají přesvědčení, že se jedná o skutečné jevy nejsou běžné. Vyšší dávky mohou produkovat synestézie, při kterých je vjem jedné modality vnímán jakoby jiným receptorem (např. hudba může být viděna jako barva). LSD obecně nevyvolává sluchové halucinace nebo trvalejší klamy. Mohou se objevovat hlubší časové distorze, obvykle ve formě objektivně krátkých časových úseků, během nichž se zdá, že se čas vleče. Ve vnímání času může dostavit efekt, kdy to vypadá, že se vše zastavilo. Pocit ztráty hranic může vést k pocitu splynutí se svým okolím či jinými přítomnými lidmi.

Klíčovým znakem prožitků s LSD je vysoká citlivost pro smysluplné prožitky, které mohou vést k rozvoji rysů mystického či religiózního prožitku, během kterého může intoxikovaná osoba cítit, že objevila základní tajemství Života či Universa. Poměrně běžný prožitek grandiozity, někdy doprovázený vírou ve vlastní nadlidské schopnosti může mít vážné následky. Zlepšený může být vhled do sebe i druhých. Lidé se stávají zvýšeně sugestibilní, ale také se mohou smát pokusům o sebekontrolu nebo mohou mít vlastní názor na rádoby manipulování s veselou náladou. Panující nálada je nestálá a může variovat z extatické blaženosti do hluboké deprese a extrémně nepříjemných panických atak („bad trip“).

Rizikové užívání
Ať již je LSD legálního či nelegálního původu, je to jedna z nejméně předpověditelných drog, pokud jde o účinek. Prožitek na LSD plně závisí na okolnostech a celkovém rozpoložení – pokud už se k jeho užití uchýlíte, měli byste si to pořádně naplánovat. Věřte, že dát si „papír“ na několikatisícové párty nemusí být příjemný zážitek. LSD úplně změní vnímání reality, proto není vhodné po jeho užití řídit auto.

Akutní změny fyziologie při užití LSD jsou velmi individuální záležitostí a mohou zahrnovat dilataci pupil, zvýšení srdeční frekvence, zvýšení tlaku krve, tělesné teploty a hladiny cukru v krvi, pocení, riziko prochladnutí, třes, slabost, ataxii, strnulost nebo svalové záškuby. Dále se může pocit chladu, husí kůže, nausea a zvracení. U mnoha uživatelů této drogy se negativní somatické reakce neobjevují. Skutečné negativní somatické reakce způsobené LSD jsou extrémně vzácné, ačkoli psychika může říkat něco jiného. Proto existují případy uživatelů objevujících se v úrazových odděleních nemocnic s tak podivnými potížemi, jako „mé srdce se zastavilo“.

Většina zdravotních rizik je až sekundární povahy – jde o zranění, která si intoxikovaná osoba může přivodit vzhledem ke zmatenosti, dezorientaci a halucinacím. Typickým příkladem je skok z vysoké budovy v domnění, že umíte létat – to se ale stává jen velmi vzácně. Předávkovat se LSD v dnes dostupných dávkách téměř nelze – leda byste se z normální stravy přeorientovali na papír a pořádali jej po kvantech, což rovněž nedoporučujeme. Množství LSD potřebné k předávkování s následkem smrti (u průměrného člověka odlišné dle vrozené citlivosti a typu alergické reakce) je natolik nadměrnou dávkou halucinogenu, že doposud bylo zaznamenáno pouze jedno takové úmrtí. Objevilo se však několik velmi vzácných případů křečí a hyperpyrexie (velmi vysoké tělesné teploty). Vyvráceno bylo i tvrzení, že je LSD neurotoxické a způsobuje chromozomální aberaci – LSD nepoškozuje vaši genetickou výbavu.

Pro některé jedince může být hůře zvládnutelná psychická stránka věci. Panické ataky (bad trips) po konsumaci LSD jsou popisovány poměrně běžně. V současnosti může jít o vzácnější fenomén než dříve, vzhledem k typicky snižujícímu se obsahu drogy v dávce. Většina panických atak není spojována s rozvojem stavů v rámci výrazně prolongované intoxikace, ale dochází k nim u některých jedinců obvykle v důsledku pre-existující traumatické stresové poruchy.

Poškození, která jsou s užíváním LSD spojována především, jsou narušení duševní rovnováhy a narušení schopnosti úsudku. Stav pod vlivem drogy může být spojen se zážitky zmatenosti, desorientace, paniky, deprese, paranoi či grandiozity. Výskyt nepříjemného efektu je mnohem pravděpodobnější v případě nevhodného a nepříjemného setu či settingu.

Chronické užívání LSD je někdy doprovázeno depresemi se suicidálními fantaziemi. Nicméně kauzalita v tomto případě není zcela jasná, neboť chronické užívání LSD může být formou self-medikace u pre-existující deprese nebo latentní deprese, spíše než přímou kauzální příčinou deprese.

Velmi atraktivní otázkou, jíž je obecně věnována velká pozornost je tzv. „flash-back“ a chronický halucinatorní stav doprovázející LSD a přetrvávající i po dlouhé době abstinence od drogy. Přestože jde o obtížně spočitatelné přesné číslo, zdá se, že v devadesátých letech se jedná o vzácný stav. Je nepravděpodobné, že by i přes aktuální vysoký nárůst uživatelů LSD navštívilo evropské psychiatry v roce 1997 více případů skutečných chronických halucinatorních stavů indukovaných LSD, jež by bylo možné přičíst samotné droze. Je mnohem pravděpodobnější, že se v takových případech skutečně jednalo o koincidenci s více obvyklou alkoholickou halucinózu (i když to může být kontroverzní) nebo jinou pre-existující duševní poruchou, jako je např. schizofrenie. Jako psychózy by měly být označeny pouze opakující se epizody při relapsech, přičemž musí mít odlišný průběh a závěr, než velké funkční psychózy. Drogy u nichž je vědecky potvrzen výskyt takového syndromu jsou amfetaminy, kokain a kanabis. Dokonce i toto tvrzení je vysoce kontroverzní. Zejména v případě kanabisových látek, u nichž mají některé nedávné studie tendenci směřovat k argumentaci proti existenci tohoto syndromu.

Závislost a tolerance
Tolerance vůči účinkům LSD se rozvíjí po jedné dávce. Znamená to, že, je-li druhá dávka vzata následující den, může být její efekt malý. Do sedmi dnů je tolerance opět na své původní úrovni. Abstinenční syndrom se neobjevuje a LSD není považováno za návykovou látku v běžném slova smyslu, ačkoli kterákoli substance či lidská činnost, se samozřejmě může u některých jedinců stát kompulzivní a excesivní. Navzdory tomu, že někteří jedinci užívají LSD každý den během delšího období, neobjevuje se u nich výraznější efekt tolerance.